Ocas (Srbochorvatsky rep) mají mnoho společného.
Slovo ocas, podle výkladu Jungmanna, ocas spojen s cásati, „t. metati, házeti, dále pak oháněti, tedy oháňka.” Často se pak slovo ocas používá u názvů částí rostlin, motivem pojmenování je obvykle vztyčený květní (klasovitý) stvol nebo jemně dělené podlouhlé listy, připomínající ochmýřený ocas.
Úryvkově cituji Evu Havlovou*: “Přeslička rolní (Equisetum arvense) se v stč. pramenech nazývá koččí ocas, motivaci podle úzkých zpeřených listů, připomínajících ocas, mají i lidové názvy řebříčku obecného (Achillea millefolium): kočičí ocas, podle mohutného květního stvolu je pojmenován i Lupinus polyphyllus v č. dial. beraní vocas, Kohoutí ocas připomínají květy hrachoru jarního, apod.”
Nyní se přesuneme k Srbochorvatskému i staro-slovanskému názvu “rep”. Rep v našich jazycích znamená “osac, oháňku” a jeho použití shledáváme následovně.
Dětská říkanka z Balkánu říká: “Riba ribi griže rep”, což znamená že “ryba rybě hryže ocas”. “Rep” jednoznačně označuje “ocas” a nyní se podívejme na jeho používání.
Názvy pro řepku, nebo i pro klasickou cukrovou řepu či velmi zdravou červenou řepu jsou opět odvozené od “rep-u”, nebo li osacu. Ta podzemní část připomíná tvarem ocas.
Stejně tak i srbský název pro mrkev, který od slovanů převzali i maďaři, je “šargarepa”, tedy šarena-repa, tj.barevná řepa, nebo li (barevný) ocas, připomínající pak liščí ocas.
Jak vidíme, pro správný výklad slovanských jazyků je potřeba za prvé, znalost slovanských jazyků, což germáni a germánsky školovaní “odborníci” nemají, a za druhé, svobodná mysl od předsudků a zaujatosti vůči slovanským jazykům. Ono totiž slovo historie je o výkladu psaného záznamu, a nikoliv o popírání významu psaného záznamu, což se děje ve světle tzv. “německé školy” výkladu historie. Proto dnes etymologické slovníky stále tvrdí snůšky ne-smyslů jako, že slovo řepa, řepka, řepný aj., souvisí s latinským “rapum” a německým “Rübe”, a ve finále však převzaté z neznámého před-indo-evropského jazyka.
Vžyť i další květiny jako jsou Řepík lékařský, vlastně nesou název podle svého vzhledu tedy srbsky či staroslovansky “rep”, nebo li po našem “ocásek”. Ať už se jedná o list tvarem a vlněním připomínající liščí ohon, nebo o květy na stvolu uspořádané do “ocasu”, lidové ocáskové označování květin slovany mělo značnou praxi. Tedy sama praxe, užívání slova v dobovém kontextu i skutečně její podobnost nás vede k jasnému závěru proč tedy řepa, řepka, šargarepa (mrkev) i Řepík (Ocasník) mají své názvy od slova “rep = ocas”.
Nebo i naše známé české “kočičky” (jehnědy, ang.pussy willow), které jsou hebké a chlupaté jako kočičí ocásky.
Pak ani slovo sveřepý, jak uváděno, neznamená surový, divoký apod., ale své-repý, tedy mající vlastní ocas, symbol authority i plodnosti, ocasatý, bujně rostoucí. Všechny etymologické slovníky uvádějí význam slova sveřepý jako divoký, bez dalšího vysvětlení. Jen jako asociace ke slovu příchytný, které pochází od údajného su̯e-rēpo- apod. Tak píší a citují úplně shodně Marko Snoj nebo i Jiří Rejzek jako by bezmyšlenkovitě tento závěr jen od někoho opsali, aniž by obhajovali postupy určování významu slova.
Tedy sveřepý je své-repý, tedy mající vlastní ocas, symbol authority i plodnosti, ocasatý, bujně rostoucí.
To vše je vidět i ve vědeckém pojmenovávání živočichů. Např.takový Trnorep marocký (var.africký, mezopotámský, či skalní) jsou plazi známí tím, že mají trnitý ocas, tedy “trno-rep = trnitý ocas”.
Trno-repové rodů Uromastyx a Xenagama mají ocasy krátké, tlusté a ozbrojené silnými ostny.
A zde např. i slovo reptile, o kterém slovníky uvádějí použití až na konci 14.stol., a jeho význam odůvodňují přes francouštinu, která slovo převzala údajně z latiny, a hledají spojitost mezi slovem repere (plazit se) a jeho minulým časem ve tvaru rept-,. Nicméně stačí jen rozumnět slovanským jazykům a hned máme slovo reptile, které je v pravdě definováno jako ocasatí, tedy ti, jenž mají rep = ocas.
* Citace: Eva Havlová – České slovo ocas a jeho sémantický vývoj, Naše řeč, http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=7049
