Skutečná pravda o Slovanech je jiná, než na jakou jsme zvyklí. Nepřišli až v 6.století, ale byli zde odjakživa.
To jen ta moderní novo-pravda popírá staro-pravdu. Jak je jinak možné, že spis z 1.stol po Kr., Ptolemaiova Velká Germania, mluví o Slovanech obývajících prastarou Evropu jako o původních obyvatelích, když Slované údajně přišli do Evropy až někdy v 5.-6.století !?
“Mínění nyní téměř obecné, že Slované do Čech a do jiných zemí germanských, též do zemí illyrských (Récie, Norikum a Pannonie) přibyli teprv v době od V. až do VII. století po Kr., považuji za nejhrubší blud v staré historii střední Evropy.” – Alois Vojtěch Šembera
Názory, že Slované osídlili evropu až v V-VII.století po Kr. přišly do Čech z Německa, až v druhé pol. 15.století zanesené sem Aeneášem Sylviusem v r.1458. Až od této doby se začíná popírat slovanům jejich původ a pohled na ně jako na prastaré obyvatele evropy. Následující úvod do knihy Západní Slované v pravěku od Aloise Vojtěcha Šembery snad otevře mnohým oči.
Předmluva
Již toho času, když jsem spisoval rozpravu o Slovanech v Dolních Rakousích, vytištěnou v Časopise Musejním na r.1844, vzešla ve mně pochybnosť, zdali Slované do Rakous a do zemí vedlejších přibyli skutečně teprv ku konci VI. století po Kr., jak vůbec za to se má, anebo zdali tu byli již dříve, a od kterého času; ale nemoha jistě určiti, kdy by se tu byli jindy usadili, zůstavil jsem obecné mínění ve své váze, a psal jsem o tom, jako jiní psali přede mnou.
Ohledávaje však r. 1850 za příčinou dalších studií topograficko-historických v centrálním archivě katastrálním ve Vídni zevrubné mapy dolnorakouské, nalezl jsem na nich tolik slovanských jmen řek, potoků, hor, pahrbků, lesů, hájů, tratí a osad od největších až do nejmenších (výše jednoho tisíce), že jsem nemohl míti za jiné, nežli že Slované, co původcové tolika jmen dávnověkých, byli v Dolních Rakousích domovem od časů předhistorických, nepřibyvše do nich ani ve století VI., ani v kterém koli jiném století známém.
Podobné jistoty došel jsem o starobylosti Slovanů v sousedních Čechách, v Moravě, ve Slézsku a na Slovensku, ohledav diplomatáře a podrobné mapy těchto zemí a vyrozuměv z nich, že tam všechna jména místní až do konce XII. století byla slovanská. Z Čech a ze Slézska prodloužil jsem pouť svou, ať tak dím, krtkovou, do všech zemí ondy slovanských, na sever do Duřinek, do Míšně a do Lužice, do Branibor Lüneburska, Šlesvicka a Holšteinska, do Meklenburska a do Pomořan až k moři Baltickému, a z Rakous na jih do Štyrska, do Korutan a Kraňska až k moři Jaderskému, pak na západ přes Bavory až k Rýnu a do Švýcar, a hle! všude nalezl jsem tytéž pravěké topické památky slovanské.
Dokonav takto studie na mapách av diplomatářích, jal jsem se čísti staré dějepisce a zeměpisce římské a řecké, od Julia Caesara a Strabona počínajíc, až do Prokopa Caesarejského a Jornanda (r. 552), abych viděl, zdali v jejich spisech uhodím snad na nějaký odpor v bádání svém a zdali se mi tu snad neozve hlas, volající: “Ustaň od marné práce,” však nikde nic takového; žádný ze jmenovaných spisovatelů nedotýká ani slovem, že by Slované byli v době historické do které země od moře Baltického až k Jaderskému přibyli. Taktéž v národních pověstech nižádné vzpomínky není, že by v které této zemi byli před Slovany bydleli jiní obyvatelé.
Podlé toho pokládám mínění nyní téměř obecné, že Slované do Čech a do jiných zemí germanských, též do zemí illyrských (Récie Norikum a Pannonie) přibyli teprv v době od V. až do VII. století po Kr., za nejhrubší blud v staré historii střední Evropy, jejž vyvrátiti a všechen historický věk v řečených krajinách až do časů Julia Caesara i výše, Slovanům přiřknouti, vůbec pak starým dějinám jmenovaných zemí nový základ položiti, jest úkolem tohoto spisu.
Žádný ze spisovatelů středověkých až do XV. Století, jenž psali o Slovanech v Germanii, nepraví, že by tu byli před Slovany jiní obyvatelé bývali, ani Dětmar Meziborský ( zemř. r. 1016), ani Adam Bremský (zemř. ok. r. 1076), ani Helmold (zemř. ok. r. 1170). Kronista ruský Nestor (zemř. r. 1116) klade do východní Germanie za pradávné obyvatele Čechy, Moravany, LuItice a Pomořany, též poněkud Polany a Lechy. Český kronista Kosmas (zemř. r. 1125) má Čechy za první a jediné obyvatele země České, a to od potopy světa, a taktéž nástupcové jeho, spisovatel kroniky Boleslavské (Dalimil r. 1314) a Přibík Pulkava (ok. r. 1375). Dějepisec dánský, slovútný Saxo Grammaticus (zemř. ok. r. 1180), znalý spisovatelů římských, jehož dějiny jdou až do časů Kristových, jmenuje na Baltickém moři za obyvatele jediné Slovany, stálé protivníky Dánů, však Němcův tam nepřipomíná.
Teprv když v Německu vešla v známosť geografie Strabonova, nastalo jiné mínění o pravěku germanském, ježto spisovatelé němečtí, svedeni podobností jména, vykládali jméno Suevi v tomto zeměpise přiváděné za Šváby, a Germanii tamtéž jmenovanou za Německo, kterýžto mylný výklad brzy se vloudil také do historie české a vůbec do historie Slovanů germanských. V dějiny české uvedl jej nejprvé Aeneáš Sylvius r. 1458 a spůsobil tím zmatek podnes v nich trvající. Učiniv si posměch z kronisty Kosmy a jeho stoupenců, že mají Čechy za obyvatele země České již od potopy světa, tvrdil z příčiny velmi nejapné, že Němci byli první obyvatelé v Čechách, dokládaje se v tom svědectví Strabonova, dle něhož za časů Kristových bydleli ve východní Germanii, a tudíž i v Čechách Suevi, t.j., dle výkladu Sylviova i jeho překladatele M. Konáče, Švábi němečtí. K témuž mínění přiznal se potom domácí kronikář Martin Kuthen (r. 1539), ukazuje k tomu, že dle spisovatelů římských a řeckých země Česká činila partem Germaniae, t.j., díl země Německé, kamž prý Němci pod praotcem svým Tviškem hned po obecné potopě dorazili. Kuthen, znaje již Tacitovu Germanii (objevenou r. 1460), vmíchal do historie české také Boje, národ prý německý, z nichž V. Hájek udělal tevtonské Boemy a Zikmund z Puchova (r. 1554) Gally či Kelty. K těmto obyvatelům předslovanským přidal D. Adam z Veleslavína (r. 1585) ještě německé Markomany, kteří prý Boje z Čech vypudili. Kromě toho vypočítali tito spisovatelé, každý dle svého rozumu, na rok, kdy Čechové ро Němcích neb Gallech do Čech přibyli; dle M Kuthena stalo prý se to r. 639., dle V. Hájka r. 644 a dle D. Adama z Veleslavína r. 495. Pozdější dějepisci připojili k historii o příchodu Keltů a Němců do země České rozličné přídavky, zejména J. Beckovský (r. 1700) a Fr. Pelcl (r. 1791), až konečně předvěké dějiny české nabyly té tvářnosti, kterou mají nyní.
Podobným spůsobem vymyslili sobě spisovatelé XV a XVI. století pravěk německý v jiných zemích Germanie východní. Majíce obyvatele těchto krajin, Svevy Strabonovy a Tacitovy za Šváby, šli v té etymologii dále a vytáčeli všechna jména kmenů svevských z němčiny; Bugunty Ptoleméovy za Dolní Odrou proměnili v německé Burgundy, t.j., Burgwohner (r. 1554), Gytony na Visle v Goty švédské; z Tacitových Svardonů na řece Travné udělali německé Schwertmänner, z Markomanů německé Markmänner či Pomezní muže (r. 1554) a t.d. O Slovanech pak pravili, že přišli do těch zemí v IV.- VI .století po vystěhování neb vypuzení Němců.
V zemích illyrských zase přiřkli středověcí i novější spisovatelé dobu pravěkou Keltům, t.j., obyvatelům toho jazyka, kterým se nyní mluví v Irsku, a Slovence, dávné majetníky těch zemí, prohlásili za pozdní příchozí, jenž prý se v ně uvázali zaroveň s Avary teprv na konci VI. století (Viz o tom všem Doklady).
Takový zjevný blud v nejstarších dějinách germanských a illyrských, jak jsme jej tuto vyložili, nemohl se před bystrým zrakem soudných kritiků navždy tajiti. Již před sto léty (r. 1771) objevil jej slovútný August Schlözer, i vyřkl k užásnutí všech dějepisců tehdejších, že ne Němci a Kelti, ale Slované byli odpradávné doby obyvatelé všech zemí od moře Baltického až k Jaderskému. Po něm propověděl totéž (r. 1810) ředitel král. biblioteky Berlínské, Jan E. Biester, a dovozoval zvláště, že Slované bydleli od nepamětných časů v Branibořích, Meklenbursku a v Pomořanech. Kanovník Ingolštatský David Popp (r. 1821), dějepisec hanoverský August z Wersebe (r. 1826) a badatel polský W. Maciejowski (r. 1846), pronesli se, že Svevi Strabonovi a Tacitovi, které ještě nedávno před tím Adelung prohlašoval za Šváby, nebyli Švábi, ale Slované.
Co jmenovitě Čech se týče, ukázal původce archeologie české, Matěj Kalina z Jäthenšteina (r. 1836), z povahy žarovišť pohanských a jiných památek pohrobních, že Slované obývali v Čechách již před narozením Kristovým; a k témuž mínění dospěl také E. Grégr zkoumáním lebek z doby pohanské, v Čechách nalezených. Kaselský archivář J. Landau dovodil (r. 1862) ze spůsobu založení osad a statků sedlských i z rozdělení polí, že Slované byli v Duřinkách domovem od paměti lidské, a Viktor Jacobi vysvědčil totéž z příčin podobných o Lünebursku a Starohradsku.
Rovněž ozývali se u Slovanů jihozápadních hlasové, kteří, zavrhujíce matné zdání o Gallech či Keltech co dávných obyvatelích zemí tamějších, dávali přednost v zemi Slovanům. Vyslovili se v tom šíře neb kratčeji Slovenci V. Vodník (r. 1810), P. Hitzinger a M. Trstenjak a charvátský zpytatel starožitností M. Katancsich (r. 1824), jenž veškeré Illyrsko má za zemi prvotně slovanskou. Důkladně dovozoval také německý spisovatel (Laube r. 1825), že na pravém břehu Rýna vůbec a tudíź ani v Illyrii, nikdy Keltů nebylo. Jiných spisovatelů německých a slovanských, kteří tutéž myšlenku, ač jen mimochodem, vyřkli, tuto nedotýkáme, táhnouce se k Dokladům, kde veškerá mínění jejich jsou položena.
Však marně pozdvihovali posud mužové kritičtí hlasů svých proti čtyřstaletému bludu, jednak byvše ohlušeni od protivníků, jednak nebyvše vůbec slyšeni. Sotva byl Schlözer svůj památný výrok o pravěkém Slovanstvu v Germanii a Illyrii vynesl, spustil se na něho (r. 1772) Jan Thunmann, tehda nastávající profesor filosofie v Halli, a chytrou dialektikou, co vlastenecký bojovník pro velké předvěké Německo, jdoucí až po Vislu, spůsobil, že výrok Schlözerův, dle něhož Německo šlo jen až k Dolnímu Labi, jakožto odporný německému vlastenectví, na dlouhá léta přišel v zapomenutí. Zvláště stalo se to potom, když Dobner a Adelung, proslulí tehda historikové, ale spolu protivníci Slovanstva, k mínění Thunmannovu se byli přivrhli. Výtečné pojednání Biestrovo o Slovanech co praobyvatelích zemí Baltických, nebyvši náležitě rozšířeno, zaniklo nepovšimnuto. Důkladný spis Kalinův o starobylosti národu Českého měl zase tu nehodu, že vyšel na světlo zaroveň s Palackého Dějinami českými (r. 1836) a se Šafaříkovými Starožitnostmi slovanskými, v kterýchž obou spisech historikové na slovo vzatí přiznávali se k mínění staršímu, proti němuž nebylo lze novému nálezu Kalinovu vzniknouti. Konečně rozprava archiváře Landaua o pravěkem obývání Slovanů v Duřinkách, tištěna byvši se skromným titulem “Der Bauernhof in Thüringen”, z též příčiny jako pojednání Biestrovo do nemnoha rukou se dostala, a i tu potkala se s nedůvěrou.
Spisovatelům slovanským, kteří svému národu přiříkali pravěk v zemích illyrských, na odpor se postavili se zbraní dosti hrubou A. Muchar, historik štyrský, archeolog R. Knabl, M. Koch a jiní, a předstírajíce, že jejich (Mucharovo a Knablovo) učení o pravěku keltickém zakládá se na výpovědech starých autorů římských a řeckých, mínění strany druhé však na pouhé etymologii, dovedli toho, že se jim posud více víry přikládalo nežli straně slovanské.
Někteří badatelé konečně přišli na podivnou myšlenku, že Slované jsou ovšem od předhistorické doby obyvatelé východní Germanie, ale že tu nad nimi vládli Němci co feudální páni, jako vládli Frankové v Gallii aneb Langobardi ve Vlaších; kteroužto domněnku vyslovil nejprvé Jindřich Schulze (r. 1826), po něm F.H. Müller (r. 1840) a nejnověji J. Landau (r. 1862), ze spisovatelů pak českých poněkud Kalina z Jäthenšteina a I.J. Hanuš.
Hledě tedy k odporu, kterýž se mínění mnou hájenému kde koli se posud projevilo, odevšad kladl, předvídám ovšem, že mi bude velké obtíže překonati, abych mu náležitě cestu proklestil a zastaralý blud z pravěké historie germanské a illyrské konečně vyvrhl. Však stoje na základě pevném a opíraje se o důvody neklamné, neštítím se práce nijaké, aniž se vyhýbám, boji jejž mi snad bude pro obranu výroku mého podniknouti.
Nižádná nová myšlénka, s míněním obecným se nesrovnávající, nebývá přijata s důvěrou, nobrž spíše s nelibostí, ale když ti, jimž na pravdivosti její záleží, blíže ji poznají, a netoliko nic přílišného v ní neshledají, nobrž naopak vidí, že s rozumem prostým zcela se shoduje, tu znenáhla důvěry k ní nabývají, a konečně, oblíbivše si ji, vzdají se posavadního zdání svého a za pravou ji uznají. A zajisté jen v té naději, že také myšlénce ode mne tuto pronášené tak se povede, a že dříve nebo později alespoň u Slovanů stane se obecnou, uvázal jsem se v sepsání tohoto díla, pro rozsáhlosť věci a mnohá studia přípravná dosti obtížného. Nemalou překážkou bude mi v tom zvláštní povaha učenců českých a vůbec slovanských, přílišná bázlivosť a svědomitosť, aby vypuzením keltických Bojů a německých Markomanů z pravěku českého západním sousedům křivdy se nestalo a nevytýkalo se nám, že chceme slovanštiti. Odporu se mi nepochybně také dostane se strany oněch slavistů, kteří žádajíce sobě míti na západě pověst spravedlivých a nestranných, zavrhují každý výklad jmen místních a národních ku prospěchu Slovanů učiněný, a vydávají na ujmu svému národujména zřejmě slovanská za keltická neb německá. Tito slovozpytci budou ovšem nešetrně na moje výklady pohlížeti a viniti mě snad z hříšného dotýkání se cizího jmění; však, povědom sobě jsa, že obhajuji jen toho, což našeho jest, snesu pokojně jejich podezřívání.
Mimo to bude mi nemálo vaditi a víru v mé mínění stenčovati to, že slavný P.J. Šafařík, ondy obhájce Schlözerův, spustil se ve svých Starožitnostech slovanských výroku Schlözerova a postavil se na stranu protivnou, schváliv, co Germanie se týče (Starož. Str. 328 a 954), s nepatrnou odchýlkou mínění Thunmannovo a jeho stoupenců Mannerta, Reicharda, Bartha, Ludena, Kufahla, Pfistra a j., co se pak týče Illyrie (Starož. str 689), mínění Kocha ze Šternfeldu a Muchara; kterýmžto schválením došlo německé zdání o pravěku západních Slovanů takořka sankce, tak že od té doby spisovatelé němečtí dokládají se v té příčině ne již Thunmanna neb Mannerta, ale Šafaříka, co přední autority v historii slovanské. Toto Šafaříkovo přidání se ke straně Thunmannovské ovšem mnohého čtenáře uvede v rozpaky a mé novotářství v pochybnosť; však uvažovatel nepředpojatý nalezne snadno, na které straně jest pravda.
V přídavku na konci spisu rozebral jsem šíře, kterými pravidly jsem se řídil u vykládání jmen zeměpisných a národních, na něž tu hlavní váha se klade. Ukazuje tedy k tomu, co tam o tom pověděno, dotýkám, že se naději do těch, jenž příště na základě tohoto díla budou dějiny Slovanů západních podrobně vzdělávati, že mnohý nedokonalý výklad můj odvarují, mnohou hypothesi vysvětlí a nejednu mezeru v práci mé vyplní. Za kterouž příčinou tuto snažnou prosbu zde pronáším: Nesrovnávalli by se kdo s mým vyložením toho neb onoho jména, na př. jmen národních: Hermunduri, Naristi, neb Kvadi a j., nebo jmen místních: Viritium, Lentia, Arlapa, a p., nezavrhuj proto celého článku, těchto jmen se týkajícího; neboť výkladmůj etymologický může býti chybný, ale Hermunduri, Naristi a Kvadi mohou nicméně z jiných příčin ve článku přivedených býti Slované, a Viritium, Lentia a Arlapa slovanská místa, na čemž tu právě nejvíce záleží. Taktéž nesnášelli by se kdo s některým článkem, na př. o Langobardech, Aelveonech, Vangionech a j., nezavrhuj proto celého spisu, ježto ten neb onen článek může býti vadný a snadno se může ze spisu vyloučiti, jádro však knihy zůstane při všem tom zdravé a neporušené. Protož račiž laskavý čtenáři v případnosti takové sám sebe zapříti, celý spis i se všemi doklady pro a contra přečísti a dle toho, jaký účinek veškeré dílo na rozum i cit tvůj učiní, rozeznati, jsouli Slované v Germanii a Illyrii od pravěku, jak se v tomto spise praví, anebo přišlili tam za doby historické, jak praví strana odporná.
Jakož svrchu připomenuto, jest účelem tohoto spisu, aby Slovanům germanským a illyrským navrátilo se půl tisíce let nejdávnější historie, o kteréž je připravili spisovatelé středověcí. Národ Český, jenž v historii vlasti své posud zavděk bral toliko středověkem, od V. století počínajíc, má tímto spisem dojíti skutečného starého věku, podobného německému, římskému a řeckému, a všechno to, co klasikové římští a řečtí Julius Caesar, Strabo, Vellejus Paterculus, Tacitus, Ptoleméus, Dio Kassius, Julius Kapitolinus a Ammianus Marcellinus psali o Svevích, Baemech, Markomanech a Kvadech, vztahovati se má, ne již k Němcům a Keltům, ale k našim milým předkům; taktéž co tito spisovatelé vypravují o Bojech, Tauriscích, Karnech, Noricích a Pannoncích, rozuměti se má ne o lidech jazyka irského, nébrž o Slovenech či Slovencích, ondy velmi rozšířených a mocných. Pročež aby čtenářové v latině a řečtině nezběhlí, náležité vědomosti zpráv těchto nabyli, podáváme v Dokladech hojné výpisy z autorů řečených, ponejprv tu na česko vyložené.
Budoucně již se nebudou bohdá mládeži české vštěpovati nechutnéchutné povídačky o přistěhování se Bojů keltických pod vůdcem Sigovesem do Čech, o jich vyhnání skrze německé Markomany ao vypuzení Markomanů skrze Slovany. Markomani a Kvadi nebudou se již jako posud v historii české vyobrazovati co divochové a barbaři, vzdělanost římskou od sebe odmítající, nébrž co stateční obhájcové vlasti své, jenž nechtěli hrdel svých pod jařmo pánovitých Římanů skláněti. Aniż budou národové řečení a jiní Svevové (až na Svevy Würtemberské) jmíni za těkavé kočovníky, kteří potom v tak nazvaném putování národů zanikli, nébrž pokládáni budou za národy od pradávna ve svých vlastech usedlé, jenž sídel svých nikdy neopustivše podnes v nich bydlejí. Jména římská: Svevi, Markomani, Kvadi, Lugi, Karni a j. ovšem pominula, ale národové, jimž Římané takto přezdívali, kvetou v plné síle posud.
Tímto spisem učiní se bohdá také konec posavadnímu zmatku a nejistotě v archeologii zemí germanských a illyrských. Památky z doby pohanské v těchto zemích nalezené, t. popelnice, šperky, zbraň a nástroje, ježto posud až do V. a VI. století po Kr. přičítány jsou Keltům a Němcům, uznány budou za slovanské, a rozdíl, od některých novějších archeologů činěný mezi dobou kamennou, bronzovou a železnou, dle domnělého posloupného postupování Keltů, Němců a Slovanů do zemí řečených, vezme ovšem za své jakožto výmysl všeliké podstaty prázdný.
Však vedlé velkého prospěchu, kterýž vymísením z pravěku slovanského národů do něho nepříšlušejících historii střední Evropy vzejde, nelze se strany druhé zatajiti věci Slovanům velmi kormoutlivé a všeho uvážení hodné. S úžasem spatřujeme, hledíce na připojenou mapu Germanie a Illyrie, jak velice Slovanů od početí historie jejich až do nynějška v západní Evropě ubylo, a jakou měrou národnosť německá postoupila k východu. Za doby Strabonovy, Tacitovy a Ptoleméovy shledáváme Slovany ve Švýcařích, v Tyrolsku, a v Bavořích, kdež po nich od dávných časů již ani památky není. Za téhož věku rozprostíralise Slované až k ústí řeky Labe, k Sále Duřinské a odtud přes Mohan až k Rýnu a za Rýn u Mohuče, v kterýchžto šírých krajinách od VI. až do XII. století od dobývavých Franků a jiných Němců vytlačeni a konečně s hrozným krveprolitím vyhubeni jsou. Tak to bylo i v Rakousích, ve Štyrsku a v Korutanech. Důvěřujeme ovšem u vyšší prozřetedlnosť a pokročilou lidskosť, že takové svízele, kteréž na Slovany illyrské v prvních stoletích po Kr. uvalili vladochtiví Římané, a na Slovany germanské v středověku neméně nepřátelští Němci, již nikdy jich nezastihnou; však sousedství zžíravé národnosti německé povždy jest nebezpečné, jakož na vlastní oči vidíme, kterak jazyk německý za našich dnů v krajinách polských na východ se tlačí. Pročež Slovanům vší ostražitosti a svornosti potřebí, aby dalšímu se šíření živlu německého odolali a neucouvli již ani o píď země své z pravěku dochované.
Na přiložené mapě Germanie a Illyrie vyznačena jsou pro lepší přehled veškerá slovanská jména místní a národní, do II. století po Kr. u spisovatelů římských a řeckých přiváděná, a kromě nich mnohá jména z doby pozdější, aby tím patrněji viděti bylo, jak daleko Slovanstvo šlo za doby římské na západ i na jih. Rozhraní jazyka mezi Slovany a Němci bylo až na Duřinsko totéž, jako za časů Karla Velkého; v zemích illyrských však táhlo se mnohem dále, tratíc se v neurčité čáře v nynějším Holsatsku a ve Švýcařích.
Mělť jsem úmysl, přidati kromě mapy Germanie seznamenání slovanských jmen místních v Dolních Rakousích podnes zachovaných, kteráž jak svrchu jsem podotkl, nejprvé ve mně vzbudila myšlénku o slovanském pravěku v zemích československých a byla podnětem ku sepsání tohoto díla; že by však tím kniha přes míru se rozšířila, upustil jsem od toho, zůstavuje vydání jich k jiné příležitosti. Část těch jmen zdržují v sobě články: Rakatae, Adrabae-Kampi, Naristi, Vindobona a j., ku kterýmž tu ukazuji.
Ku konci vzdávám vroucí díky Slavnému Výboru zemskému markrabství Moravského za velkomyslnou pomoc, kteréź mi na vydání tohoto spisu z usnešení dne 22. ledna 1867 s obvyklou štědrostí z důchodů zemských propůjčiti ráčil. Bez té podpory bylo by toto dílo, již před desíti léty v rukopise ukončené, nepochybně ještě dlouho odpočívalo ve skříni.
Též činím srdečné díky všem přátelům svým za laskavosť, s kterou mi u vzdělávání tohoto spisu byli nápomocni.
Ve Vídni, dne 16.listopadu 1867.
A.V. Š.
Kniha je volně ke sdílení v licenci Public Domain a je na internetu běžně dostupná v elektronické verzi. Pokud však máte rádi knihy tištěné, připravili jsme pro vás knižní kompilaci. Jedná se o jednu z nejucelenějších sestav v knižní podobě. Zakoupit si ji můžete na následujícím odkazu zde.
Západní Slované v pravěku
od Aloise Vojtěcha Šembery
Žánr: Literatura česká, Historie, Archeologie, Etymologie
Vydáno: 1868, reprint 2022 – VOX LIBRI (ČR)
Počet stran: 408
Jazyk vydání: český
Ilustrace/foto: Pottery, Slavic, 6th century AD, City of Prague Museum, 175923.jpg, Zde, CC BY-SA 4.0
Autor obálky: VOX LIBRI
Vazba knihy: měkká / brožovaná
ISBN: 9-798-391-730-378
Stav knihy: nová
Cena: 560,-Kč
(doprava zdarma, nejsme plátci DPH)
KNIHU MŮŽETE KOUPIT ZDE:
Západní Slované v pravěku – Alois Vojtěch Šembera, Obrázek obálky: Pottery, Slavic, 6th century AD, City of Prague Museum, 175923.jpg, Zde, CC BY-SA 4.0
