Svatba,
náš ryze slovanský termín, jehož tradiční a etymologicky jedinný správný výklad je napadán a uvádeň, jako příklad lidové “diletantské” etymologie. Často se uvádí Husův výklad slova svatba, kde Hus tvrdí, že stč. svadba pochází ze slov sva a dva, tedy svoji-dva a nikoliv ze slova svatý. Tento výklad však chybný není. Vědecká pýcha si někdy nechce nechat mluvit do řemesla, ale u mnoha slov je význam neomylný. Slovo osvojiti, vzít si někoho, opět používá slovo svůj, tedy osvojit, přivlastnit, či dokonce i svá-zat, a z toho i svazek manželský. V srbo-chorvatštině se tchýně nazývá svekrva, svoje-krev, což je ta, která je z naší krve, příbuzná. Jak vidno, slovanské jazyky používají stejných principů a ve školách a slovnících tak často citovaná německá škola nemá pro slovanský jazyk cit, natož politicko-historické pochopení. K tomu ještě přidejme, že písmeno “b”, je druhých slovanských jazycích zaměnitelné s “v”. Naše ABECEDA se třeba v Srbo-chorvatštině čte AVECEDA, neboli A(A), Б(B), В(V), Г(G)…atd, a v tedy v Cyrilici (Azbuce) naše ALFABETA se zde nazývá ALFAVETA. Pak tedy i korespondující naše slovo svatba nám dá při záměně “B” za “V” termín svadva, tedy svoji-dva. Ve slovanských jazycích jsou grafémy písmen “B” a “V” zaměnitelná a tak se nám tu nádherně doplňuje význam slova “svatba”. Mistr Jan Hus měl tedy opět pravdu.
Toto tvrzení pak v tomto případě plně podporuje i Rejzkův slovník, kde se tvrdí, že “svatba je odvozeno od slova *svatъ ‘příbuzný’ a to je pokračováním ie. *su̯ ō-to- od kořene *su̯o- ‘svůj’ “. (Český etymologický slovník – Jiří Rejzek)
